Tereza Jarošová
Jsem autorka s odvahou otevírat těžká životní témata.
Píšu příběhy, které nejsou vždy jednoduché číst, ale jsou skutečné.
Kdo jsem?
Knihy byly od dětství mou jistotou. Byly místem, kam jsem utíkala, když realita nebyla taková, jakou jsem si přála.
Mé dospívání nebylo lehké. Velmi dlouho jsem bojovala s vnitřními i vnějšími démony, až se mi nakonec podařilo zvítězit.
Dnes pracuji s dívkami ve věku 15 – 19 let a vidím, že některé věci nejsou minulostí.
Bohužel se stále častěji setkávám s tím, že psychické problémy, šikana ve škole nebo na internetu a nezájem ze strany školy je stále realitou dnešních mladých dívek.
Proč píšu?
Od malička jsem cítila vnitřní potřebu pomáhat ostatním. Vystudovala jsem pedagogiku volného času a tři roky působila v mateřské škole. Práce s dětmi mě naučila, jak důležité je mít kolem sebe dospělého, který podá pomocnou ruku a ukáže správný směr.
Od roku 2025 působím jako volnočasový pedagog v domově mládeže pro dospívající dívky (vychovatelka).
Každodenně se setkávám s jejich příběhy, nejistotami, strachy, psychickými obtížemi a i hledáním vlastního místa ve světě.
Právě tato práce mě utvrzuje v tom, jak zásadní je mít v těžkých chvílích někoho, kdo naslouchá, chápe a nehodnotí, a zároveň mi každý den ukazuje, jak křehké a zároveň silné může období dospívání být.
Psaní je pro mě způsobem, jak být užitečná i jinak – dát hlas tématům, o kterých se často mlčí.
Ve své tvorbě se zaměřuji na duševní zdraví, mezilidské vztahy, dospívání, lásku i ztrátu.
V mé knize se přirozeně prolíná každodenní realita mladých lidí s vnitřním světem, který často zůstává skrytý. Jednotlivé dílky do sebe postupně zapadají a vytvářejí zapeklitou dějovou linku plnou emocí.
Co je cílem?
Tento příběh ve mně vznikal dlouho. Ne jako hotový koncept, ale jako mozaika příběhů, ve které se prolíná to, co se skutečně stalo, s tím, co vznikalo mezi řádky. Při práci s dospívajícími dívkami jsem si znovu a znovu uvědomovala, kolik podobných příběhů kolem sebe máme. Kolik mladých lidí se cítí ztracených, neviděných a přesvědčených, že jejich bolest není dost důležitá. Chtěla jsem vytvořit knihu, která jim řekne: „Nejste v tom sami. Na tom, co prožíváte záleží a existuje cesta ven.“
Věřím, že příběhy mají sílu pomáhat. Pokud se v ní čtenáři dokážou poznat, lépe pochopit sami sebe nebo si díky ní připadat méně sami, pak má mé psaní smysl. Ráda bych svou tvorbou byla oporou především mladým dívkám a ženám, které se v období dospívání a rané dospělosti snaží zorientovat ve svých emocích i vztazích.
Vzpomínám si, jak jsem jako náctiletá ležela v mých oblíbených knihách a četla je znova a znova.
A nyní sním o tom, že přesně takto budou jednou ležet jiné dívky v mých knihách.
S každým odstavcem cítím, jak si splňuji sen a roste ve mě pocit, že jsem přesně v životním bodě, kde chci být.
